VERŠE K OBRAZŮM 2024
13. 1. 2024
RANNÍ NÁMRAZA
Když přichází PANÍ ZIMA, mám jen vlastní představy,
že svůj příchod a svou vládu náležitě oslaví.
Nejdřív nemá velkou sílu, a proto si k svému dilu
pozve mráz a silné mlhy, ohromí nás svými divy.
S mlhou ranní probuzení, zprvu kryje pohled denní,
pozvolna jen tušit dává, když oponu nadzvedává.
Koho by to napadlo - připravené divadlo
lidská srdce potěší, rozehřívá na duši.
Podél řeky vrb je více, zasvítí jak bílé svíce,
jde už poznat jejich stáří, jejich vlásky bíle září.
Pod okny též mladá roste, její přání je však prosté,
dosáhnout chce větších výšin, být tak blízko lidské duši,
která šeptá svoje stesky, aby byl svět zase hezký.
Vyslechne je, sílu dodá, pomocnou i ruku podá,
aby srdce doufající věřilo v tu krásu spící,
která nikdy neustává, proto k žití radost dává.
Ač já nemám zimu ráda, beru ji jak kamaráda,
který ví, jak spolehlivě povzbudit chce srdce moje,
aby smutkem nestrádalo, do obrázků lásku dalo,
a tak rovněž těšit smělo, nejen duši osamělou.
3. 1. 2024
VESMÍRNÉ HLEDÁNÍ
Při své cestě životem každý si svou cestou jdem.
Někde pěkná, rovná zdá se, občas ale klikatí se,
dokonce se skály noří. Nezbývá, než ve svém hoři
s námahou je zdolat musí, ač si při tom hodně zkusí.
Velký batoh na zádech, těžký je, až bere dech,
nevzdává se, dále kráčí, odvaha však sotva stačí,
když pak náhlé uklouznutí způsobí, že leží v suti,
z níž se těžce vyhrabává, nebezpečí odolává.
Oděv, batoh rozedraný, snaží se pak hojit rány.
Podaří se, tak se zvedá, s odhodláním cestu hledá,
novou, ač je hrbolatá, jeví se mu střední, zlatá.
Ví, že nikdy nevrátí se, co už cestou ztratilo se.
V rozjímání ponořen nevnímá, že končí den,
ví, že nesmí ztratit víru, snad mu vesmír dodá sílu,
nocí náhle obklopen začne snít svůj velký sen,
děkuje za náhlý dar, který mu byl odeslán.
Mezi hvězdy vyšle srdce, nejde se mu zrovna lehce
vřelé je a najít zkouší, po čem ono tolik touží.
projeví své velké city a pak náhle silně cítí,
když se záře objevuje, krásnou pravdu naznačuje.
V duchu slyší naléhavý hlas, co jemu toto praví:
"Vydej se na cestu novou, nejen těžkou, také snovou,
Skrze city a tvou víru najdeš v sobě zase sílu,
abys začal to své dílo, k radosti tvé vždycky bylo,
pomocnou ti ruku podám, sílu světla duši dodám.
Bude to tvé potěšení, které život náhle změní.
Tvořivá je práce tato, dodá ti však žití zlato,
uznání a ocenění jsou pak jako pohlazení,
polibky a objímání, což se také zlatem cení.
Budeš radost rozdávat, lásku za to dostávat,
poslechni ty rady jemné, nejen v noci, také ve dne,
místo hvězd ať ve tvé tváři zase slunce krásně září,
byť je to už podzim pozdní, ať ti láska v srdci zazní."
Srdce, ještě rozpolcené, poslechne ty rady cenné,
na cestě té hrbolaté, později však vskutku zlaté,
pilně malá zrnka sbírá, ač si často slzy stírá,
ukládá je ve své sluji, ve vzpomínkách dlouho plují.
Dojatě pak v srdci, duši, najde lásku, kterou tuší.
Ona se tam uschovala, v nové záři se pak skvěla
a ten člověk, co v ni věří, novým metrem život měří
a z té dálky do své sluje milimetry ukrajuje.
